Dreamranch - Bukol

Kůň Převalského - původní Euroasijský genofond

aneb jak by měly vypadat zdravá kopyta

Kdo neví nic o koni Převalského, může si základní údaje přečíst na krásných stránkách ZOO Praha na adrese: http://www.zoopraha.cz/lexikon.php?i=18.

O historii chovu v Pražské ZOO napsal stručný článek pan RNDr. Evžen Kůs, vedoucí plemenné knihy koně Převalského, výtah z tohoto článku sem vkládám:

První koně Převalského přivezl do tehdejšího Československa prof. František Bílek v roce 1923 z Halle. Jedna klisna záhy uhynula a zůstal hřebec Ali a klisna Minka, jimž se v letech 1928-1931 narodila 4 hříbata. Tři z nich prof. Bílek vyměnil se zoologickými zahradami v zahraničí za jiná zvířata pro vznikající zoo v Troji. Do pražské zoologické zahrady byli Ali a Minka přemístěni z Netluk 1. srpna 1932 na základě rozhodnutí Ministerstva školství a národní osvěty. První hříbě v zoo byla klisnička Heluš, která se narodila 21. 3.1933 .Těla Aliho a Minky zůstala po smrti zachována a jsou k vidění v hipologickém muzeu Státního zámku ve Slatiňanech.
Praha se postupně zařadila mezi největší chovatele divokých koní na světě a po roce 1945 byla jednou ze dvou zahrad, kde zůstalo plemenné stádo.
V roce 1959 uspořádala Zoo Praha 1. mezinárodní sympozium na záchranu koně Převalského a byla zde pověřena vedením mezinárodní plemenné knihy. Na konci roku 2005 žilo na celém světě 1860 koní Převalského, z toho necelé tři stovky již volným způsobem života v mongolských a čínských rezervacích. Zoo Praha poslala na vypuštění do Mongolska celkem 4 koně, 1 hřebce a 3 klisny. Dalších 7 koní odešlo do stepních rezervací na Ukrajině a v Maďarsku. Téměř 70 % koní určených pro vypuštění do přírody má v rodokmenu nějakého předka z pražské linie. V pražské zoologické zahradě se od roku 1928 do roku 2005 narodilo 231 hříbat.

Pražská ZOO se opravdu významnou měrou podílí na zachování tohoto jediného opravdu genově původního divokého plemene koní.
Význam tohoto koně jako vzoru pro šlechtění zdravého dlouhověkého koně se mi zdá nedoceněný. Všichni ostatní divocí koně od Australských "bronco" až po Amerického mustanga jsou koně zdivočelí z původně domestikovaných chovů. I když nemám k dispozici fotografie kopyt koní Převalského žijících v opravdu přírodních podmínkách a způsob a podmínky chovu hodně ovlivňují tvar a kvalitu kopyt, z dostupných fotografií kopyt těchto koní se dá usuzovat na to, jaký tvar a strukturu příroda zamýšlela pro Euroasijské koně žijící v suchých stepích. Pro ilustraci přirozených přírodních podmínek těchto koní zde okopíruji fotografii z internetové plemenné knihy koně Převalského.

Jedno je z toho jasně patrné, původní prostředí není rovná zelená pastvina s trávou po kolena.
V českém chovu koně Převalského v Dobřejově to i přes všechnu snahu chovatelů vypadá přeci jen trochu jinak.

Trochu drsnější a pevnější terén, který vypadá více podobný jejich domovině mají přímo v Pražské ZOO. Tam je zase nevýhodou omezený prostor.

Díky ochotě pana Mgr.Jaroslava Šimka PhD., který pracuje v ZOO Praha, jsem mohl osobně vidět a upravit kopyta jedné klisny při veterinárním ošetření před transportem a můžu zde zveřejnit i několik fotografií kopyt koní Převalského z jeho fotogalerie. Myslím, že pro kopytáře to může být dobrý studijní materiál.
Koně jsou odchováváni co nejvíce přirozeným způsoben na pastvinách a výbězích a u většiny koní se dělají korektury kopyt pouze jednou za rok. Překvapivě zdravá kopyta rostou přiměřeně k tomu, jak se obrušují a i přes malou frekvenci umělých úprav kopyt nejsou nijak výrazně přerostlá. Domnívám se, že to by mělo být cílem každého kopytáře. Kopyta dostat do takového stavu, kdy by byla "bezúdržbová" a koně by zvládli pohyb po každém terénu bez problémů.

Začal bych snímky kopyt mladých kobyl Champague narozené v roce 2003 a klisny Ireny narozené v roce 2004, kterým nikdy nebyla prováděna korektura kopyt a jsou taková, jak se obrousila na štěrkovém výběhu.

Kopyta Klisny Hermíny narozené v roce 2002 s odlupujícím se střelem, což je docela přirozený proces, jak se kopyto zbaví nadměrného množství rohoviny střelu.

Kopyta mladé klisny Isabely, která se narodila v roce 2004 a které nikdy nebyly upravované.
Myslím, že uměle vytvořený povrch výběhu je proti přírodnímu terénu příliš rovný a kopyta se nikdy moc nerozmáčí a tak se chodidlo ve své vnitřní části méně odlupuje a opotřebovává, než by bylo ideální. Kopyta jsou ale funkční a zdravá.

Totéž si myslím o kopytech klisny Cherry, která se narodila v roce 2003 a její kopyta nebyla nikdy upravovaná.
Mírně přerostlé rozpěrky by někdy v budoucnosti mohly způsobit problém (ale nemusely).

Kopyta plemenného hřebce M19.

I zadní kopyta klisny Zulajdy z chovu z Dobřejova vypadají dobře, až na malé prolomení v profilu stěny.

Doufám, že jsem jim svojí spíše kosmetickou úpravou neublížil.

Tím končí ta hezká část mého fotočlánku. Samozřejmě ani kopytům koní Převalského se nevyhýbají problémy. Nechci je moc idealizovat. Hned mohu pokračovat snímky předních kopyt kobyly Zulejdy, která jsou delší dobu schvácená. Poslední rentgenové snímky ale prý ukázaly, že její stav se zlepšil a kopytní kost ve velké části kopíruje sklon kopytní stěny přesto, že podle horizontální praskliny, prohnutí stěny a kulhání u ní na jaře proběhl další zánět škáry, tentokrát bez významnější rotace kopytní kosti. Doufejme, že až stěna odroste, budou kopyta zdravá.

Původní stav v situaci, kdy kobyla nemohla moc chodit a kopyta se neobrušovala.

Asi po 5 měsících.

A od chodidla.

Protože každá úprava kopyt u těchto koní znamená jejich celkovou narkózu, je to věc problematická a riziková.
Přesto se pracovníkům ZOO podařilo stav kopyt kobyly Zulejdy značně zlepšit až do stavu, jak jsem je viděl já.

A protože jí odesílali do jiné ZOO, provedl jsem před transportem poslední úpravu kopyt této kobyly u nás.

Bez úprav pomocí kleští, rašple a nože mají problémy především staří koně, kteří mají pohybový aparát ve špatném stavu a pohyb je pro ně bolestivý nebo namáhavý. Příkladem jsou kopyta klisny Victoria, která by ve volné přírodě již dávno uhynula.

Nebo kopyta klisny Nega, která je na tom o něco lépe.

Na konci vám chci ukázat kopyta klisny Chrudimky, která žila ve Slatiňanech a zemřela na otravu.
Na rozdíl od ostatních tato klisna žila ve vlhčích podmínkách, ve kterých se odumřelá rohovina chodidla rozmáčí a rozpadne, ale kopytní stěna neobrušuje ani neolamuje, ale boří se do měkkého terénu a zůstává po dlouhou dobu zachována. Takový tvar kopyt umožní koni neuklouznout na blátě lépe než ozuby na podkově, ale na tvrdém suchém povrchu způsobí problémy.

Když se ale tato přerostlá stěna zkrátí, kopyta mají (podle mě ideální) tvar, velmi podobný fotografiím kopyt mustangů z Amerických prérií.

Petr Soukup